Michálek, rytíř na bílém koni?

Média si našla nového hrdinu hodného nekritického obdivu a adorace. Není jím nikdo jiný než Libor Michálek. Hrdina se však nejlépe vyjímá v černobílém světě. To, že svět černobílý není, vem čert, prostě se vytvoří. A tak je nám na stříbrném podnose servírován příběh dobra se zlem. Příběh boje neohroženého Libora Michálka s hydrou korupcí a klientelismem prolezlé státní správy. Zkusme se však přestat nechat opíjet příběhem téměř epických rozměrů a místo toho se podívejme na celou věc střízlivýma očima. Alespoň na chvíli.

MF DNES

Představte si, že máte doma nastrčené štěnice, na jejichž druhém konci sedí Vám neznámý člověk a pečlivě poslouchá a zaznamenává, co říkáte včetně těch nejsoukromějších a nejintimnějších rozhovorů s Vašimi blízkými. Představte si, totéž v případě Vašeho telefonu, Vašeho emailu a textových zpráv. Představte si, že každé Vaše slovo nahrává Váš kolega v práci. A teď si představte, že onen člověk, který Vás takhle špicluje, není žádný neznámý, téměř bezejmenný cizinec, ale Váš blízký spolupracovník, člověk, v něhož máte důvěru.

A teď si představte, že by to dělal naprosto každý. Odposlech do každého saka, do každé rodiny, pod každý stůl. Co tím vznikne? Atmosféra nedůvěry, atmosféra strachu. Atmosféra, ze které se mi chce zvracet. Něco podobného jsme v naší zemi již několikrát zažili. Doby, kdy člověk nemohl věřit nikomu, doby masového udavačství spojeného s komunistickým a nacistickým totalitním režimem jsou však dnes již naštěstí pryč. Buďme za to rádi a dělejme vše pro to, aby se již nevrátily.

Ano odposlechy a tajně pořízené nahrávky mohou vést k odhalení závažné trestné činnosti. Ale za jakou cenu? Za cenu brutálního narušení soukromí. To může být v mnohých případech ospravedlnitelné. A právě proto upravuje podmínky pro používání operativní techniky zákon a její nasazování není ponecháno libovůli policistů, ale je vázáno na součinnost se soudem.

Žijeme v právním státě a ne na divokém západě. Míra ušlechtilosti věcí je subjektivní, pravidla však, aby měla smysl, musí být univerzální. Právě proto máme zákony. Sebeušlechtilejší čin nás tak nezplnomocňuje k porušování zákona. Právě o opaku, je však asi přesvědčen Libor Michálek, jak říká jeho někdejší kolega a přítel Tomáš Polák: „Pokud už je o něčem přesvědčen, že se odehrálo přesně podle jeho představ, jeho – možná přemrštěný – cit pro spravedlnost mu bude velet, aby za tím šel bez ohledu na následky. To je správné. Co není správné, je, že to udělá i v případě, když to celé nemá prokazatelný základ.“ A na jiném místě pak: „Když subjektivně nabude dojmu, že má pravdu, tak má tendence být neloajální jak ke svým nadřízeným, tak k instituci, v níž pracuje, ať jeho dojmy odpovídají realitě, nebo ne.“ (Viz. Reflex č. 52)

Kdyby se ale každý choval jako pan Michálek, tak bychom to velice snadno a rychle dopracovali do stavu, kdy se budeme navzájem střílet na ulicích. Měl-li Libor Michálek informace o korupci na jím řízeném, zdůrazňuji jím řízeném, fondu měl se neprodleně obrátit na policii. To by udělal právě rytíř na bílém koni, za kterého nám Michálka vydávají média.

Michálek však na místo toho začal fízlovat své spolupracovníky. A nahrával je několik měsíců. Pan Michálek tak žádným rytířem na bílém koni není, je maximálně laciným rádobyhrdinou z béčkového komiksu. Jak ostatně řekl Milan Knížák: „Pokud mám něco proti svému spolupracovníkovi, nebo svému šéfovi, tak mu  to otevřeně sdělím a pokud je to opravdu závažné, tak s tím jdu na policii, ale amatérsky fízlovat, to je pod úroveň normálního člověka.“
Dnes Michálek tvrdí, že celou dobu usiloval odhalit korupci. Co když byly jeho motivy zcela jiné? Co když chtěl své spolupracovníky vydírat? Dělal to z vlastní iniciativy nebo stojí někdo v pozadí? A vůbec, není celého jeho počínání morálně úchylné? Opravdu máme nekriticky věřit panu Michálkovi? Na základě čeho bychom tak měli činit? Na základě jeho prohlášení? Co když to jen zloděj křičí, chyťte zloděje? Tyto a další, podobné otázky by měla média klást panu Michálkovi na místo nekritického obdivu a adorace.